Ranko Marinkovič byl chorvatský spisovatel, člen Chorvatské akademie věd a umění.

Ranko Marinkovič po studiu na Filozofické fakultě v Záhřebu pracoval jako žurnalista.
Po druhé světové válce působil na ministerstvu osvěty. Poté byl šéfem činohry Chorvatského národního divadla, pak profesorem Akademie divadelních umění v Záhřebu. Jeho význam dokládá zvolení členem Chorvatské akademie věd a umění.


V literární tvorbě se Ranko Marinkovič soustředil především na prózu a drama. Tématem k jeho dílům mu bylo často prostředí rodného osrova Visu. Jeho pohled na společnost maloměšťáků, patologických postav, pochybných existencía a lehkomyslných bohémů je velmi kritický, používá často ironii a satiru.

Próza:
Na rodný Vis se autor zaměřuje především v povídkové tvorbě. Rázovité ostrovní figurky se stávají symbolem egoistické omezenosti, lhostejnosti, agresivity či sobecké vychytralosti.

Povídky:
Prózy – 1948
Ani bratři, ani příbuzní – 1949
Pod balkony – 1953
Ruce – 1953

Román:
Kyklop – 1965, román z prostředí záhřebské umělecké bohémy. Ukazuje vývoj ústřední postavy divadelního kritika Melkiora Trsiče, od bytostného odporu k válce a vojenskému drilu, až k dobrovolnému přihlášení k obráncům země, v den přepadení Jugoslávie. Tento moderně koncipovaný psychologický román patří k nejvýznamnějším hodnotám chorvatské prózy 20. století.

Nikdy více – 1993, román založený na osnově hudební fugy

Drama:
V dramatické tvorbě dosáhl Marinkovič velkých úspěchů, patří stále k nejhranějším chorvatským dramatikům.
Albatros – 1939
Gloria – 1956
Poušť – 1982

Marinkovič psal také divadelní kritiky a eseje:
Gesta a grimasy – 1951