Salvatore Quasimodo byl italský básník poezie osobitého výrazu, jazykové ryzosti s hudebními prvky. Roku 1959 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „Za jeho lyrickou poezii, která s klasickým zápalem vyjadřuje tragický životní pocit současnosti“.

Salvatore Quasimodo pocházel z rodiny železničního zaměstnance. Chtěl se stát inženýrem, studoval v Messině, Palermu i Římě, ale studia nakonec ukončil. Začal se zabývat klasickými jazyky a divadelní kritikou. Od roku 1938 byl redaktorem týdeníku Tempo, poté přednášel italskou literaturu na konzervatoři v Miláně.


Salvatore Quasimodo ve svých básních nezakrýval tragické aspekty našeho bytí, snažil se však najít rovnováhu tím, že líčil temné i nadějné stránky života. V lyrické tvorbě nacházel zpočátku inspiraci z rodné Sicilie. Později rozšířil své obzory v světovém měřítku. Velkou úlohu tu hraje také antické dědictví, kterému se věnoval také v překladech, např. Homér, Sofokles, Euripides, Vergilius, Catullus či Ovidius, evropská a světová kulturní tradice např. Shakespeare, Moliére nebo Pablo Neruda.

Zážitky z období fašismu a 2. světové války vedly autora v jeho tvorbě k otevřenějším a angažovanějším veršům, ve srovnání s dřívější subjektivní uzavřeností, která byla považována za součást tzv. „hermetické poezie“. Významnou roli hrálo také s italským neorealismem.

Voda a země - 30. Léta 20. století
Potopený hoboj - 30. Léta 20. století
Nesrovnatelná země – 1958

Česky:
Život není sen – 1960
A náhle je večer - 1984