Muhammad byl duchovní, politický a vojenský představitel.

Muhammad pocházel z mocného mekánského rodu Kurajšovců. Brzy mu zemřeli rodiče a výchovy se ujal děda a později strýc. V pětadvaceti letech vstoupil Muhammad do služeb bohaté vdovy Chadidži a podnikl několik obchodních cest do Sýrie.

Kolem roku 595 se Muhammad s Chadádžou oženil. Jeho žena ho podporovala v době nejistot a zkoušek. Byla to jedinečná bytost a Muhammad se během jejího života s jinou ženou neoženil.

O Muhammadově duchovním životě v období před prvním zjevením se toho ví málo.Tradice mluví o tom, že procházel obdobím „duchovní odloučenosti“ v jeskyních a na jiných osamělých místech. Muhammad znal i židovství a křesťanství, jeden bratranec jeho ženy byl křesťan. Tradice však pro zdůraznění autentičnosti zjevení popírá Muhammadovu znalost obou náboženství.

Někdy kolem roku 610 se Muhammadovi dostalo první zjevení. Muhammad se obával, zda se nezbláznil, zláště, když se po prvním zjevení dlouho nedostavovalo nové. Zjevení na jedné straně nabízela řešení krize, na straně druhé však nesnadnost až praktickou nemožnost naznačené cesty.

Až do roku 612 sděloval Muhammad svá zjevení pouze v úzkém rodinném kruhu. Teprve v roce 612 mu jedno vidění nařídilo vystoupit veřejně. Zpočátku byla jeho veřejná činnost vnímána spoluobčany lhostejně, někdy i výsměšně. Časem počet jeho přívrženců rostl. K jeho stoupencům patřili nejen lidé z okraje společnosti - otroci, propuštěnci nebo neplnoprávní členové rodů, ale i mladí třicetiletí muži z významných mekkánských rodů. Ti tvořili většinu.

Důvodem, proč získával Muhammad stále více posluchačů byla zřejmě nespokojenost se starým náboženstvím, potřeba nalézt novou, lidu bližší ideologii. Tato potřeba vznikla v souvislosti s hospodářským rozmachem. Spolu se zbožím se do Mekky dostávaly i nové myšlenky a mladí muži z bohatých rodů měli nejlepší příležitost se s nimi seznámit.

Korán znamená v arabštině "určeno ke čtení" nebo i "určeno k recitaci". Korán je svatá kniha islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Mohamedovi. Ten tvrdí, že súry koránu nepocházejí od něho, ale že je diktoval sám archanděl Gabriel. Korán je první písemná památka arabské literatury.

Korán je základem islámského vyznání. Tato svatá kniha islámu bývá srovnávána s křesťanskou Biblí. Korán se od Bible jasně odlišuje formou i obsahem.

Podle víry muslimů obsahuje Korán doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Muhammadovi dostalo prostřednictvím archanděla Gabriela - arabsky Džibril. Sám Muhammad tvrdil, že Korán je obrazem dokonalého nestvořeného slova Božího, tzv. Nebeské knihy (umm-al-kitáb). Muhammad sám sebe označoval za tzv. Pečeť proroků, která uzavírá sled řady předhoczích proroků Abraháma, Mojžíše, Ježíše a dalších.

Sesílání veršů trvalo 23 let. Do dnešní podoby byl Korán sestaven až po smrti Muhammada. Ten totiž původně neuvažoval o písemném zachycení svých zjevení a spoléhal se pouze na svou paměť. Avšak ještě před jeho odchodem z Mekky začala být jeho slova zapisována. Muhammad využíval některé své přívržence jako písaře, řada lidí uměla části nebo i celá zjevení nazpaměť.

Po Muhammadově smrti bylo třeba stanovit jednoznačnou verzi, aby bylo zjevení uchráněno deformacím a odlišným interpretacím. Tehdejší arabské písmo bylo nedokonalé, ve své psané formě neumělo zaznamenat krátké a některé dlouhé samohlásky. Vznikl tak tak problém se záměnami gramaticky podobných slov. Proto měla písemně zachycená seslání nižší hodnotu, než recitace zpaměti. Kvůli odlišné výslovnosti však existovaly rozdíly i zde.

Vzniklo 5 psaných exemplářů Koránu, ty se drobně odlišovaly. Šlo o kodexy Mohamedovy manželky Hafsy, Hafs Ubajje ibn Ka´ba, Abdalláha ibn Mas´úda, Abú Músy al-Aš´ařího a Miqdada ibn ´Amra. Různé výklady hrozily způsobit rozkol v mladé islámské obci. Bylo proto nezbytné provést definitivní redakci textu. Za vlády třetího chalífy Uthmána tak došlo k vytvoření redakční komise, která především na základě Hafsiny verze Koránu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita sestavila Korán do dnešní podoby. V období mezi roky 651 - 656 vznikly tzv. Vulgáty. I když se v historii objevily pochyby o pravosti této verze Koránu, je muslimy používána dodnes a to i přes některé změny z důvodu vývoje jazyka.

Moderní verzí Koránu je egyptské vydání z roku 1923. Hlavní námitku proti Vulgátě vznesli šíité. Ti Uthmána podezírají, že z Koránu vyškrtal všechny zmínky o Alím. Různé šíitské sekty se nikdy nedokázaly shodnout na společné verzi, proto se nakonec spokojili s Vulgátou. Tvrdí však, že skutečně správnou verzi zná jedině „skrytý imám“, jehož příchod očekávají.

Struktura Koránu:
Korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, plynulý příběh. Nejedná se o knihu v klasické podobě, ale o v psané formě zaznamenaná oralní poselství, proslovy Mohameda. Proto se některé motivy a témata opakují i desítkrát. Korán je sice rozdělen na 114 súr - kapitol a 6236 áj - veršů, ale i jednotlivé súry jsou často složeny ze zcela nesourodých skupin veršů, mnohdy seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do počtu 114 súr není příliš jasný. Jistý základ rozdělení na súry byl pravděpodobně položen již Mohammadem, ale definitivní podoba byla Koránu dána až později. Při uthmánské redakci došlo k seřazení súr podle délky od nejdelších k nejkratším. Ani tento postup však nebyl zcela dodržen, například na začátek byla zařazena krátká súra, tzv. Otevíratelka. Kromě jedné všechny súry uvádí tzv. basmala: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“, která se do počtu veršů započítává pouze jednou.

V Evropě jsou časté pokusy o chronologické seřazení súr podle předpokládané doby seslání jejich podstatné části. O to samé české vydání z roku 1972 v překladu Ivana Hrbka. Takovéto řazení je o mnoho logičtější, přesto text ani tak nezískává ucelenější podobu. Chronologické řazení je však důležité i kvůli učení o verších „zrušených a zrušujících“ nasch. Podle této praxe, zavedené již Mohammadem, mají později seslané verše vyšší hodnotu a ruší význam těch starších. Důvodem byla nutnost znovu přeformulovávat příkazy a zákazy podle aktuální situace islámské obce. Tento princip - nasch, je však poměrně sporný a jsou o něm vedeny vášnivé spory mezi tradicionalisty a modernisty.

Korán není srovnatelný s Biblí formou ani obsahem. Korán lze srovnávat spíše se Starým zákonem, respektive Tórou. Stejně jako on je ráznější, stanovuje některá konkrétní pravidla, příkazy, zákazy a někdy dokonce i tresty za porušení těchto pravidel. V islámu není rozlišováno mezi náboženstvím a právem, což začíná již u Koránu. Příčinou jsou okolnosti vzniku této knihy. Muhammad nebyl pouze duchovní, ale též politický a vojenský představitel a obsah Koránu proto odpovídá jeho aktuální situaci a potřebám. Zpočátku, před odchodem z Mekky do Medíny, se Muhammad pokoušel přesvědčit své spoluobčany o pravosti svého poselství, a proto je text plný pohrůžek nevěřícím, popisů ráje a pekla. Postupně však ztrácí naději, že se mu jeho cíl povede, a rozvíjí představy o predestinaci, předurčení některých lidí zůstat nevěřícími. Již v Mekce však formuloval některé zásady věřících muslimů, jako je například podoba modlitby, přestože právě tato pravidla se později dočkala dalších změn.

Korán obsahuje obrovské množství navzájem si protiřečících nesourodých veršů s různým zaměřením. Někdy jde Mohamed k velmi konkrétnímu rozebrání jistého fenoménu, o jiných věcech zpravuje jen povrchně a kouskovaně. Jeho výklad je proto oblastí zájmu islámských učenců po celé islámské dějiny. Ačkoliv Korán tvoří základ šarí´y, pro jeho výklad jsou používány další prameny a uznávané právní postupy, jakým je například pravidlo o rušících verších.

Koránský text se občas také rozděluje na čtyři části podle doby seslání, které spojuje podobný obsah a forma. Jedná se o první, druhé a třetí mekkánské období a medínské období. Toto rozdělení je však spíše přibližné, není zcela možné určit jejich přesné hranice, snad s výjimkou posledního, a celá věc je ještě komplikována pozdějšími úpravami a doplňováním starších súr. Otázka původu jednotlivých úseků súr je velmi složitá a názor často není jednotný.

Jazyk Koránu:
Jazyk a forma Koránu jsou velice rozmanité. Lze sledovat vývoj od velice poetických a obrazných veršů k spíše právnickým a prozaickým textům. Především formou a do jisté míry i obsahem sdělení, se ze začátku Muhammad nijak nevymykal z řady předchozích staroarabských hanífů - poslů monoteismu a káhinů - věštců. K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize. Mnohá jejich zvolání neměla žádný smysl, sloužila pouze k upoutání pozornosti.

Za nejpoetičtější je možno považovat verše z prvního mekkánského období, především súra 55 pro hojným výskyt až monotónně se opakujícího refrénu „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“, v dalších obdobích se postupně prosazují delší súry a delší verše, které začínají postrádat poetické prvky, jakými jsou anafora (užití stejným slov na začátku veršů), epifora (opakování stejných slov na konci veršů) a již zmíněný refrén, až se nakonec v medínském období vytrácejí takřka docela. Ani přísahy a zvolání k Bohu, které jsou ze začátku velmi často využívány jako jakési úvody súr, se v medínském období nevyskytují zdaleka v tak hojném počtu.

Arabský jazyk v době vzniku Koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí. Dalším problém byly nemalé rozdíly mezi různými dialekty. Ani slovní zásoba arabštiny neodpovídala Muhammedovým potřebám. Ten se proto uchyloval jednak k aktualizaci významu již existujících slov, jednak k přejímání zcela nových výrazů, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tento fakt však nemá žádný zásadnější vliv na výklad Koránu. Odlišné výklady se spíše objevují v souvislosti s některými gramatickými obměnami, které mohou i zcela zásadně změnit význam veršů a posloužit tak jako argument pro ten či onen postoj odporující tradičnímu výkladu. Výklad gramatiky byl také jednou z metod fikhu.

Zdroje inspirace:

Návrat k přirozenému monoteismu:
Mohamed považoval své učení za návrat k přirozenému monoteismu, který hlásali již před ním mnozí prorokové a které navazuje na judaismus a křesťanství. Po odchodu do Medíny, kde se setkal s židovskou a později i křesťanskou menšinou se jeho postoj mění. Orientace modlitby se přesunuje z Jeruzaléma na Mekku, původ svého učení odvozuje od předního hanífy Abraháma, který prý dokonce měl založit modlitebnu Ka´ba. Přes tento posun, který byl zapříčiněn čistě politickými důvody, základní inspirací islámu je judaisticko-křesťanská tradice. Ostatně Mohamed stále považoval židy a křesťany za „lid Knihy“, který sice zbloudil, ale zaslouží si ochranu a úctu muslimů, pokud proti nim nepodnikají nepřátelské akce.

Inspirace židovsko-křesťanským učením:
Není zcela jisté, jakým způsobem se k Muhammadovi židovsko-křesťanské učení dostávalo, ale je pravděpodobné, že se s ním seznámil již na svých obchodních cestách. Navíc, v arabském světě existovaly početné židovské menšiny. O tom, že však se židovskou a křesťanskou věroukou nebyl v těsném kontaktu vypovídají četné posuny a dezinterpretace významu biblických příběhů. Zcela nepochopeno, částečně asi i záměrně, zůstalo křesťanské dogma o Trojici a slabým místem jeho učení se ukázala být představa o Marii jako sestře Mojžíšově.

Inspirace staroarabskými tradicemi:
Druhým zdrojem Mohamedovy inspirace je staroarabská tradice. Přestože se Mohamed proti minulosti ostře vymezuje, nemohl a ani nechtěl se od ní zcela distancovat. Rozpracovává mnohé arabské mýtické příběhy, často již není ani zřejmé, z čeho konkrétně vycházel. V Koránu se tak například objevují příběhy o starých arabských prorocích, kteří nebyli vyslyšeni. Zcela arabská je představa o džinech. Jejich původ a význam je značně nejasný. Na některých místech se píše, že džinové, stejně jako lidé, jsou dobří, nebo zlí a po konci světa je čeká stejný osud. Ďábel je jednou označován za padlého neposlušného anděla (Iblís; odvozeno od Diabolos), jindy má být Satan obzvláště mocný zlý džin.

Témata v odlišných obdobích:
Ze súr prvního mekkánského období je možné cítit nadšení z přítomnosti Boží a jeho moci stvořitele. Líčení Boha, jako tvůrce všeho, nejvyššího vládce, kterému se je nutno bezpodmínečně odevzdat a poslouchat jeho vůli je doplňováno představami o konci světa, posledním soudu, ráji a peklu. Muhammad se asi velmi rychle setkal s odporem a využívá velmi podrobného popisu ráje a pekla k přesvědčování oponentů. Verše o posmrtném životě jsou velice sugestivní a přímočaré. Pozdější kritika Muhammada ze strany židů a křesťanů se často opírá právě o tuto část Koránu. Vadí jim na ni její materialismus, přesvědčování k víře skrze přesné popisy rajských slastí a naopak vyhrožování fyzickým utrpením v pekle.

Druhé období je charakteristické zdůrazňováním Boží jedinosti. Eschatologické představy poněkud ustupují do pozadí a hlavní argumentační proud se točí okolo příběhů předchozích proroků a obcí, které je neuposlechly. Klasická struktura příběhu, prorok – odmítnutí – Boží pomsta, se neustále opakuje, zaměňována jsou pouze jména, ale i ta se několikrát opakují. Charakteristickou by mohla být poměrně dlouhá súra 26 – Básníci. Jinak je druhé období spíše přechodné, dikce se zklidňuje a počáteční nadšení ustupuje zklamání z nepřijetí svého učení.

Podoba seslání z třetího mekkánského období je zcela určena situací Muhammada v Mekce, které začínalo být značně kritické. Mohamed začal zcela vážně uvažovat o útěku z Mekky, a proto se snažil rozšířit své učení i mimo své domovské město. Styl se začal blížit medínskému, poezie ustupuje próze. Obsah nepřináší mnoho nového, většinou jde jen o opakování již řečených témat. To souvisí právě s potřebou šířit již existující učení dál. Muhammad, čelící vytrvalému odmítání a posměchu spojenému i se zcela reálnými hrozbami i vůči samotnému životu Proroka, přichází s teorií předurčenosti lidí stát se věřícími nebo zůstat v rouhačské lži. Rozpor Boží všemocnosti a vševědoucnosti se svobodou lidské vůle je trvalým filosofickým tématem i v křesťanském světě. V Koránu tento problém není nijak podrobněji rozebrán a verše, zmiňující osobní odpovědnost každého člověka za svůj život, jsou zastoupeny stejně jako verše determistické.

Medínské období je nejdůležitější. Teprve po svém odchodu do Medíny získal Muhammad možnost určit konkrétní pravidla života své obce. Přestože Korán obsahuje jen velmi málo jasných příkazů, naprosto minimálně se zabývá postihy a musí být proto doplňován dalšími prameny, je obecným základem práva i etiky, jenž má nejvyšší právní autoritu. Korán sice v podstatě vychází z původního arabského práva, ale mnohá jeho pravidla změkčuje a humanizuje. Paradoxně posiluje postavení žen, jako zvláště odpornou označuje praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do písku, která byla v Arábii poměrně běžná. Stejně tak je významně omezena krevní msta. Zákony mladé muslimské obce byly ve všech ohledech „modernější“ než zákony původní. Mohamed však z politických důvodů nemohl a možná ani nechtěl jít v některých ohledech ještě dále, ale ve své době mohly být jeho zákony považovány za velmi progresivní.

Problematičtější věcí jsou války, které Muhammad v podstatě do konce života vedl. Jejich vedení muselo být v Koránu nějak obhájeno, a tak se do tohoto náboženského dokumentu dostalo mnoho veršů obhajujících násilí při šíření víry. Tyto verše jsou částečně vyvažovány některými smířlivější a k rozvážnosti nabádajícími, celkově však nelze popřít agresivní tón medínských seslání. Otázka džihádu je jedním z nejsložitějších problémů islámského práva. Modernistům se daří jen s obtížemi prokazovat, že jediným přístupným džihádem by měla být obranná války, či dokonce pouze jeho nenásilné formy. V tomto období byly rozpracovány úvahy o hanífismu, tedy odvozování víry od Abraháma a dochází ke střetu se židy, křesťany a také „pokrytci“, tedy údajně neupřímnými muslimy.

Zajímavosti:
Celá řada biblických motivů nachází své místo i v Koránu. Vyskytují se zde ovšem mnohé odchylky. V příhodě o Boží zkoušce Abraháma, jenž mu má obětovat svého syna Izáka, je Izák nahrazen údajným prapředkem Arabů Ismaelem. Proti drsnému pojetí tohoto příběhu v Bibli je v Koránu Abrahám na pochybách a ptá se Ismaela, co má dělat. Ten mu pak potvrdí, aby se odevzdal do vůle Boží.

Významnější „chybou“ je učení o Marii. Ta je jakousi záměnou ztotožněna se sestrou Mojžíše - súra 19. Objevuje se zde také zmínka o Svaté trojici, tou je však myšlena trojice Bůh – Marie – Ježíš, což Muhammad považuje za odporné popírání jedinosti Boží. Muhammad byl asi ovlivněn blízkovýchodní křesťanskou sektou nestoriánů, která učení o Trojici vykládala tímto způsobem.

Části Koránu mají také velký mystický vliv. „Verš světla“ je občas označován za nejpoetičtější vůbec a je vepsán do kopule istanbulské mešity Hagia Sofia. Za nejkrásnější súru vůbec je považována súra 12 – Josef. Cháridžovské sekty ji naopak považovaly za podvrženou pro svou údajnou přílišnou světskost.